CESTA ZA SEBELÁSKOU A SVOBODOU
Vím, jaké to je…. procházet těmi nejtěžšími obdobími, kdy se zdá, že už není žádná cesta ven. Ale právě v těchto chvílích jsem objevila svou pravou sílu. Dnes vím, že každá bolest, každá překážka je příležitostí k novému začátku, k objevení neuvěřitelné síly, kterou máme v sobě.
Čím jsem si prošla?
Dlouho jsem se cítila ztracená. Nevěděla jsem, kdo vlastně jsem, a hledala svou hodnotu v očích druhých. Myslela jsem si, že když budu dost atraktivní, hubená, vzdělaná, dost úspěšná, když budu DOST – pak budu konečně „dost“.
Prošla jsem si závislostmi, toxickými vztahy a neustálým hledáním úlevy v práci. Snažila jsem se zaplnit prázdnotu a bolest tím, co mi dávalo alespoň dočasný pocit hodnoty. Čím víc jsem se snažila utéct, tím víc jsem se ztrácela.
Byla jsem ve válce sama se sebou. Nenáviděla jsem to, co jsem dělala, ale přesto jsem nemohla přestat. Každý nový vztah, každá nová práce – to vše byl jen způsob, jak uniknout před sebou.
Až přišel moment, kdy už nebylo kam utéct. Kdy jsem se poprvé rozhodla přestat utíkat. A udělala krok zpátky. K sobě.
Prošla jsem si fázemi, kdy jsem se vracela do vztahů, které mě jen táhly zpátky. Ztrácela jsem sebeúctu, nechávala jsem se pohlcovat závislostmi a snažila se najít štěstí tam, kde to nikdy nemohlo být.
Pak přišel bod zlomu…
Zlom přišel ve třiceti.
Když jsem konečně nasbírala odvahu opustit vztah, který mě dusil.
Nebyla to jednoduchá volba.
Byl tam strach – že dělám chybu, že zůstanu sama, že selžu jako máma.
Ale hluboko uvnitř se ozýval tichý hlas:
„Takhle už nechci dál žít.“
„Takhle už nemůžu.“
A tak jsem se rozpadla.
A právě v tom rozpadu – v té největší tmě – jsem začala objevovat první záblesky světla. Ne zvenčí, ale uvnitř.
Vydala jsem se na cestu osobního růstu. Absolvovala jsem desítky transformačních kurzů, terapií a workshopů. Investovala jsem do sebe stovky hodin a nemalé částky s vírou, že právě „tam venku“ najdu odpovědi.
Ale skutečný posun nastal až ve chvíli, kdy jsem přestala hledat. Kdy jsem se přestala bát. A hlavně – když jsem přestala jen přemýšlet o změně… a začala jednat. Začala jsem hledat sebelásku. Ne v knihách, ne na sítích… ale v každodennosti.
V obyčejných chvílích, kdy jsem si dovolila být opravdová. Kdy jsem přestala potlačovat své pocity a začala mluvit pravdu – nejprve k sobě, pak i navenek.
Učila jsem se být jemná i pevná zároveň.
Dovolit si být nedokonalá.
A přesto dost.
Jak jsem na tom dnes?
Dnes už neutíkám.
Začala jsem se opravdu starat – o sebe, své tělo, svou mysl.
Ne proto, že musím. Ale protože chci.
Přestala jsem lhát.
Hlavně sama sobě.
Přestala jsem si říkat, že „to přejde“, že „to je normální“ nebo že „to zvládnu“.
A začala jsem si naslouchat. Upřímně. Bez cenzury. Bez masek.
🌿 Moje vztahy se pročistily. Zůstali ti, se kterými si můžu dovolit být sama sebou.
🌿 Moje tělo už není jen schránka – ale domov, o který pečuji s respektem.
🌿 Moje hlava je klidnější, hlasitá očekávání vystřídalo ticho. A v tom tichu vím, co chci.
🎯 Jdu si za svými cíli. Pomalu, bez tlaku. Ale vytrvale.
Ne proto, abych něco „dokázala“. Ale protože mě to naplňuje.
A na téhle cestě pomáhám i dalším ženám.
Těm, které v sobě cítí podobné volání.
Které vědí, že život je víc, ale zatím neví, jak se k tomu dostat.
Ukazuju jim, že začít se dá i bez revoluce.
Bez dokonalosti. Bez spěchu.
Nejsem bezchybná. Ale jsem k sobě laskavá.
Snažím se. A netlačím na sebe.
A to je, myslím, ta největší změna.
📘 Možná i ty teď stojíš na kraji změny.
Možná se ještě bojíš udělat první krok.
A možná přesně proto ti nabízím ten nejjemnější začátek: